Aktuality

24.04.2024, 15:20

chodovské pověsti

O zvonečku na kopci

Tam, kde dnes stojí zámek a panský dvůr v Horním Chodově, byla kdysi
v dávných časech tvrz, ve které bydleli strážci zemské hranice. Tito strážci hranic, zvaní také Chodové, zde byli usazeni Sedleckým knížetem,
ku ochraně cestujících a kupců na jejich cestách po zemské stezce a také
k ochraně místních obyvatel před lupiči a lapky. Okolo roku 900 přišli
z Německa do našeho kraje věrozvěsti a začali kázat místnímu obyvatelstvu
o křesťanství. Jeden takový kněz, Vavřinec, si postavil srub na místě, kde začínal pohraniční hvozd (na vrcholu Leitenbergu – dnes Smolnického kopce), stal se poustevníkem a začal učit místní lid z blízkého i dalekého okolí. Vedle své poustevny si časem postavil malou zvonici, aby mohl ráno
a večer zvonit klekání a oznamovat poledne. Jednoho dne, bylo právě
po večerním klekání, seděl poustevník před svým domkem a s uspokojením
se díval na klidnou vesnici dole pod kopcem. V tom si však všiml, že
z pohraničního hvozdu se vynořil dav po zuby ozbrojených mužů. Vavřinec hned poznal, že jsou to lupiči, kteří mají spadeno na pomalu usínající Chodov. Rozhodl se rychle – začal zvonit na poplach. Strážný v hrádku, znepokojený zvoněním v nezvyklou denní dobu, povolal do zbraně všechny ostatní strážce hradu, a když tedy lapkové o pár minut později dorazili
k tvrzi, byli krvavě odraženi a s těžkými ztrátami uprchli do lesů. A tak se stal „Zvoneček na kopci“ zachráncem celé vesnice a strážci hranice se, společně s obyvateli, jako výraz díků, nechali od kněze Vavřince pokřtít.

Über die Glocke auf dem Hügel Dort, wo heute das Schloss und der Schlosshof in Ober Chodou stehen, war einst eine Wachburg, in der die Wächter der Landesgrenzen lebten. Diese Wächter, die auch Chodauer (tsch. Chodové) genannt wurden, wurde hier vom Sedlecer Fürsten angesiedelt, um die Reisenden und Händler auf den Landeswegen sowie die ansässigen Bauern vor Räubern und Dieben zu schützen. U m das Jahr 900 n. Chr. kamen die Missionare aus Deutschland in die böhmischen Länder, um den Menschen hier vom christlichen Glauben zu berichten. Einer der Priester, Laurentius, erbaute sich nahe am Grenzwald (auf dem Hügel namens Leitenberg, der heute Smolnický kopec heisst) eine Holzhütte, wurde zum Eremit und begann, die Menschen aus der nahen und fernen Umgebung zu unterrichten. N eben der Einsiedelei baute er sich im Laufe der Zeit einen kleinen Glockenturm, um morgens und abends zum Gebet und genau um die Mittagszeit zu läuten. Eines Tages, nach dem Abendgebet, saß der Eremit vor seinem Haus und betrachtete das ruhige Dorf unterhalb des Hügels. Da fiel ihm jedoch auf, dass unterhalb des Grenzwaldes eine Horde bis auf die Zähne bewaffneter Männer auftauchte. Laurentius erkannte sofort, dass es Räuber waren, die in der Abenddämmerung das Dorf Chodov überfallen möchten. Er rannte sofort zum Glockenturm und schlug Alarm. Der Wächter auf der Burg, der durch das Glockenläuten zu einer ungewöhnlichen Zeit beunruhigt war, alarmierte alle anderen Wächter und ließ sie ihre Waffen holen. Alls die Räuber nur wenige Augenblicke später die Burg erreichten, konnte ihr Angriff abgewehrt werden. Sie erlitten schwere Verluste und flüchteten in die umliegenden Wälder. U nd so rettete die “Glocke auf dem Hügel” das Dorf vor den Angreifern und die Wächter ließen sich, zusammen mit den Dorfbewohnern, zum Zeichen der Dankbarkeit von Laurentius taufen.

Ďáblův trůn

Na výšině západně od Chodova, které se zde říká „Hoa“ – Hard-Wald - leží velký žulový masiv s několika kruhovými prohloubeninami. Zde měl
za pohanských dob často sedávat samotný Ďábel a ze svého vyvýšeného trůnu odsud řídil své panství. Statkářům zaklínal dobytek, sesílal hromy
a krupobití, posílal poutníky na špatné cesty a ovládal tajemnou silou lidi
i zvířata ve své blízkosti. Jednou seděl opět Ďábel na svém trůně, odkud obhlížel široký kraj. Najednou však zaslechl z lesa zvuky, které se přibližovaly. Čert už přemýšlel, co by mohl tomu blížícímu se pocestnému škaredého provést, když tu náhle vyšel z lesa kněz, který držel v rukou kříž. V ten okamžik Ďábel strašlivě zaklel, seskočil ze svého trůnu a v oblaku kouře zmizel v zemi. Od těch časů se zde již Ďábel nikdy neobjevil a lidema zvěři již neškodil. Jen ten kámen je od té doby lidem ze širokého okolí zván Ďáblovým trůnem.

Des Teufels Thron Auf einer Anhöhe westlich von Chodov, die von den hiesigen Menschen “Hoa” oder auch “Hard-Wald” genannt wird, findet man einen großen Sandstein-Felsen mit mehreren runden Aushöhlungen. Angeblich hat hier in heidnischer Zeit der Teufel persönlich gesessen und von seinem Thron über die Menschen geherrscht. Er verhexte den Bauern das Vieh, schickte auf sie Donner undHagel nieder, zeigte den Reisenden den falschen Weg und beherrschte mit dämonischer Kraft Menschen und Tiere in seiner Nähe. Einmal saß der Teufel auf seinem Thron und schaute auf das Land unter ihm. Auf eimal hörte er Geräusche im Wald, die sich schnell näherten. Der Teufel dachte schon darüber nach, was Böses er den Reisenden antun könnte, als ein Priester aus dem Wald trat, mit einem Kruzifix in der Hand. In diesem Augenblick schrie der Teufel fürchterlich auf, sprang von seinem Thron herunter und verschwand in einer Rauchwolke in der Erde. Seit damals kam der Teufel nie wieder her und richtete den Menschen und Tieren keinen Schaden mehr an. Nur der Stein wird seit damals von den Menschen “des Teufels Thron” genannt.

O chodovské bílé paní

V chodovské tvrzi žil kdysi rytíř Matěj Hýzrle (Mathes Hieserle). Ten byl nepřítelem mocného loketského pána, hraběte Jeronýma Šlika. Panovačnému hraběti byl udatný chodovský rytíř, který se zastával chudých
a utlačovaných, trnem v oku a hrozně rád by jej viděl o hlavu kratšího. Jednoho dne zavolal hrabě Šlik svého nejvěrnějšího kapitána, kterému dal rozkaz vydat se do Chodova a přivézt rytíře Matěje živého či mrtvého
do Lokte na hrad. Pod rouškou nejtemnější noci vydal se kapitán se skupinou čeledínů do Chodova, sídla rytíře Matěje, kde všichni spali spánkem spravedlivých. Jen rytířova žena, kterou trápila zlá předtucha, nebyla ještě
ve své posteli. Tak se stalo, že zahlédla hraběcí vojáky plížící se k hrádku
a slyšela cinkot jejich zbraní. Probudila svého muže voláním: „Matěji, prchej, jsou tu Šlikovi vojáci!“ Chytrá žena seběhla na nádvoří, kde zdržela hraběcí vojáky tak dlouho, aby její muž mohl zadní brankou utéct do blízkých lesů. Šlikovi žoldnéři byli neúspěchem své výpravy nemálo rozzuření a tak alespoň dvůr vyplenili. Statečná a laskavá rytířova žena žije v paměti a ústním vyprávění místního lidu dodnes jako „Bílá paní“, která se každou půlnoc zjevuje na chodbách chodovského zámku a volá svého muže „Matěji, prchej!“

Über die Weiße Frau aus Chodov In der Chodover Burg lebte einst der Ritter Mathes Hieserle. Der war mit dem mächtigen Herren auf Schloss Loket, dem Fürst Jeroným Schlika, verfeindet. Dem herrschsüchtigen Fürst war der tapfere Ritter aus Chodov, der immer auf der Seite der Armen und Unterdrückten stand, ein Dorn im Auge und er würde ihn am liebsten um einen Kopf kürzer sehen. Eines Tages rief Fürst Schlik seinen treuesten Gefolgsmann zu sich und befahl ihm, sich nach Chodov aufzumachen und Ritter Mathes tot oder lebendig auf das Schloss Loket zu bringen. Im Schutz der Dunkelheit machte sich der Gefolgsmann mit einer Gruppe von Wachleuten in Richtung Chodover Burg auf, wo Ritter Mathes und die Menschen friedlich schliefen. Nur seine Frau, die eine böse Vorahnung hatte, war noch wach. Und so geschah es, dass sie die anschleichenden Wachleute bemerkte. Sie weckte ihren Mann und rief ihm zu: “Mathes, flieh! Schliks Männer sind hier!” Die geistesgegenwärtige Frau lief in den Burghof, wo sie die Soldaten so lange aufhielt, bis ihr Mann durch eine Hintertür in die umliegenden Wälder flüchten konnte. Schliks Männer, über ihren Misserfolg ausser sich vor Wut, plünderten den Burghof aus. Die tapfere Frau des Ritters blieb unvergessen und es heißt, dass sie bis heute als “Weiße Frau“ jede Nacht genau um Mitternacht in den Gängen des Chodover Schlosses umherirrt und ihrem Mann zuruft: “Mathes flieh!“

aktualizováno 7.7.2015